Důvěra v instituce
“Jak pracuji se systémem kolem sebe a jestli ho dokážu využít, když ho potřebuji.”
Důvěra v instituce určuje, do jaké míry člověk počítá s tím, že struktury, ve kterých žije, budou v určité míře fungovat, a jak s nimi dokáže v praxi pracovat. Nejde o důvěru ve stát v ideologickém smyslu, ale o velmi praktickou otázku: jak umím používat zdravotnictví, bezpečnostní složky, státní správu, samosprávu a další systémy, které zajišťují základní fungování společnosti.
Nejde přitom o to, zda jsou instituce dokonalé nebo zda s nimi člověk souhlasí. Jde o to, jestli je vnímá jako reálnou součást prostředí, ve kterém se pohybuje, a jestli ví, kdy a jak je využít. Důvěra v instituce v kontextu odolnosti neznamená slepé spoléhání. Znamená realistický vztah. Člověk ví, že systém může pomoci, ale zároveň chápe, že má limity a že část odpovědnosti zůstává vždy na něm.
Tato dimenze je důležitá proto, že jednotlivce nelze oddělit od prostředí, ve kterém žije. I velmi schopný a vybavený člověk se v některých situacích neobejde bez širšího systému. Zdravotní péče, bezpečnost, krizové řízení nebo základní infrastruktura jsou oblasti, které jednotlivě nelze plně nahradit. Důvěra v instituce tedy nevypovídá o tom, jak člověk věří státu, ale o tom, jak je schopen systém zahrnout do svého fungování jako jeden z nástrojů, který může v určitých situacích pomoci udržet stabilitu.
“Jak pracuji se systémem kolem sebe a jestli ho dokážu využít, když ho potřebuji.”
Tato dimenze se nejvíce projevuje ve chvílích, kdy se člověk dostane do situace, kterou nedokáže zvládnout pouze vlastními silami nebo pomocí svého bezprostředního okolí. Když je důvěra nastavená realisticky, člověk ví, kam se obrátit, jak postupovat a co může očekávat. Dokáže využít dostupné služby, informace a podporu bez zbytečné prodlevy. Tím snižuje tlak na sebe i na své okolí.
Pokud je důvěra výrazně oslabená, člověk často systém vůbec nevyužívá, i když by mu mohl pomoci. Snaží se řešit situace sám, i když na to nemá kapacitu nebo prostředky. Odsouvá kontakt se zdravotnictvím, úřady nebo policií, protože to nemá cenu nebo radši tam nepůjde. To vede ke zbytečnému vyčerpání a často i ke zhoršení situace — problém, který by se dal řešit včas, se mezitím prohloubí.
Naopak pokud je důvěra nerealisticky vysoká, vzniká jiný problém. Člověk očekává, že instituce vyřeší víc, než reálně mohou. Není připravený na jejich omezení, zpoždění nebo nedostupnost. Ve chvíli, kdy systém nefunguje ideálně, ztrácí orientaci a schopnost jednat samostatně. Spoléhá na to, že někdo přijde a zařídí, a když se tak nestane, cítí se zrazený a paralyzovaný.
V obou případech se snižuje odolnost. Klíčová je proto rovnováha mezi spoléháním se na systém a vlastní schopností fungovat. Důvěra v instituce ovlivňuje také práci s informacemi. V běžném i krizovém prostředí se objevuje velké množství protichůdných zpráv. Člověk potřebuje vědět, kterým zdrojům věnovat pozornost a jak s informacemi pracovat. Pokud tuto schopnost nemá, zvyšuje se nejistota a riziko chybných rozhodnutí.
Zároveň tato dimenze ovlivňuje i chování v krizích. Schopnost řídit se pokyny, spolupracovat a koordinovat se s ostatními je často zásadní pro zvládnutí situace. Pokud důvěra chybí, roste chaos, zpoždění a konflikty, které situaci dále zhoršují. Důvěra v instituce tedy není abstraktní postoj, ale praktická schopnost zapojit systém do svého fungování tak, aby pomáhal, a zároveň si zachovat vlastní schopnost jednat i tam, kde systém nestačí.
Příběh z praxe
„Byl podzimní podvečer, takové to šero, kdy prší jen trochu a silnice je pokrytá mokrými listy. Vracela jsem se z práce, prázdná silnice mezi vesnicemi. V jednu chvíli přede mnou zmizela dvě červená světla zatáčkou, rána a za vteřinu bylo ticho, které člověk slyší i přes rádio. Auto po několika metrech stálo, leželo v příkopu, airbagy rozstřeleny, světla křivě svítila do pole.
Rychle jsem vyskočila z auta, nikdo jiný tam nebyl, nohy jsem měla ale jako z gumy a třásly se mi ruce. V autě seděl starší muž, dezorientovaný, ale při vědomí. Krvácel z čela, airbag mu spálil ruce, kolem motoru se kouřilo. V hlavě mi naskočilo všechno, co jsem kdy četla: nehýbat s ním, vypnout motor, zajistit místo. Všechno jsem dělala jakoby zpomaleně, na jistotu. A pak přišla ta chvíle, kdy mi došlo, že jsem došla na konec toho, co zvládnu sama a musím rychle volat pomoc.
Zavolala jsem tísňovou linku. Operátorka se ptala jasně a stručně: kde jsme, kolik je tam lidí, jestli je někdo zaklíněný, jestli je při vědomí, jestli auto hoří. Poradila mi rychle, co mám dělat: zapnout výstražná světla, nasadit vestu, jít kus před zatáčku a mávat na auta, aby zpomalila. Když jsem viděla první blikající majáky hasičů, cítila jsem úlevu, kterou doma před televizí člověk nepochopí.
Nejdřív přijeli hasiči, krátce po nich záchranka a policie. Hasiči zajistili auto a místo nehody, záchranáři se hned věnovali řidiči a policisté odkláněli dopravu a začali se ptát na to, co se stalo. Bylo to velmi konkrétní rozdělení rolí: někdo se stará o člověka, někdo o techniku, někdo o bezpečí ostatních a o to, aby se z jedné nehody nestala hromadná.
Cestou domů, když už byla silnice průjezdná a já seděla zpátky ve svém autě, mi došlo, jaký rozdíl je mezi tímhle zážitkem a představou, kterou jsem měla. Najednou to pro mě byla jasná a konkrétní síť lidí a postupů, kterou jsem v tu chvíli musela vědomě spustit. Sama bych tu situaci bez operátorky, hasičů, záchranky a policie nikdy nezvládla. Takto jsem stála za krajnicí na bezpečném místě a doufala, že to dobře dopadne.
Od té chvíle pro mě důvěra v instituce neznamená, že věřím v jejich dokonalost. Znamená spíš vědět, že jsou situace, kdy je zcela na místě nehrát si na hrdinku, ale rychle přizvat systém, který má vybavení, odbornost, pravomoci a zkušenost. Občas dokáže zachránit lidský život jen to, že člověk rychle zareaguje a ví, na koho se obrátit pro pomoc.“